THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Každý konec je počátkem něčeho nového, a tak i konec emo post-hardcorových Švédo-Dánů CHILDREN OF FALL, vydávajících na agilním českém labelu Day After, byl rozjezdem pro kapelu, která vznikla z jejich ostatků. OBSTACLES si oproti COF vystačí bez vokálů a i směr této nové skandinávské bárky se změnil. Zvuk je výrazně rockovější, sušší a kovovější. Na vystředované base kovově drnčí pražce, do nichž proudí éterické kytarové šlahouny obepínající rytmickou kostru. Vše je o něco minimalističtější. Ačkoliv lze vysledovat odkazy na minulost kapely, tvoří jen nenápadné historicky vzdálené stopy, které jsou hustě zarostlé indie-rockovou zelení, math-rockovými skalničkami i živelnými post rockovými výhonky. Krom bicích a kytar na záhonku tu a tam prokvétají zajímavé klávesové motivy, které vykukují z bujarého porostu. Výrazně mě zaujaly mihotavé hammondkové zvuky, při kterých je úplně cítit, jak se tetelí vzduch kolem vás. Takových víc! Ačkoliv je tvorba bez vokálů, neobešla se bez mluveného slova a nahraných úryvků ze života, které OBSTACLES vykutali ze svých archivů. Rozhodně zajímavý podkres některých skladeb, který působí tak, že hudba mluví a reálně nahrané situace pod hudbou tvoří kulisu. Zkrátka povedená instrumentální rocková náladovka z Kodaně, která nemá nouzi o velmi silné okamžiky.
7,5 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.